Svět moderního divadla a filmu

Alfred Jarry: předchůdce absurdního dramatu

Originální bohém

Alfred Jarry (1873 – 1907) (obr. 1) byl francouzský básník, romanopisec a dramatik. Opovrhoval dlouhodobým úspěchem, ke spokojenosti mu stačily kolo (obr. 2), revolver a absint. Revolver používal často místo cyklistického zvonku, kolo zase jako výhradní dopravní prostředek a absint se pro něj stal životním symbolem. Žil v nájemním domě s polovičním stropem, byl nucen psát vleže, vlasy měl ustavičně od vápenného stropu. Jeho posledním přáním bylo, aby mu přinesli párátko.

Král Ubu

Pro své nejznámější dílo Král Ubu bývá pokládán za předchůdce absurdního dramatu. Předobrazem ústřední postavy byl Jarryho gymnaziální profesor, který pro své žáky ztělesňoval „veškerou směšnost světa“. Stal se hlavním hrdinou Jarryho studentské literatury, především textu nazvaného „Poláci“ („Les Polonais“). Rok před maturitou jej Jarry přetvořil do formy komedie - první verze Krále Ubu. Premiéra v roce 1896 úplně šokovala publikum, několikrát se během hry zvedlo zlostí ze sedadel.

Scénická groteska o 5 dějstvích paroduje patetickou rétoriku vážných historických dramat i rytířských her. Šokuje zejména figura vulgárního otce Ubu, který uskutečňuje cynickou vládu v zájmu svého břicha a kapsy.

Otec Ubu, dragounský kapitán se slavnou minulostí, se na nátlak své ambiciózní ženy (matky Ubu) rozhodne zabít polského krále Václava, jemuž dosud věrně sloužil, a zmocnit se trůnu. Spiknutí zosnuje za pomoci kapitána Obruby. Při vojenské přehlídce je zmasakrována královská rodina a zachrání se pouze Václavův syn Hromslav, který chystá pomstu. Na trůn usedá Ubu, vyhubí šlechtice i vzpurné úředníky a sám začne vybírat daně. Obruba, protože za zradu nedostal slíbenou odměnu, utíká k ruskému carovi, jenž králi Ubu vyhlásil válku. Zatímco Ubu v čele svého vojska podlehne carovi, matka Ubu je vyhnána Hromoslavem a povstalými Poláky. Oba vyhnanci se setkají a spolu odjíždějí do jiných krajů.

Bertolt Brecht: epické divadlo

Levicový umělec

Bertolt Brecht (1898 – 1956) (obr. 1), německý dramatik, divadelní teoretik a režisér. Po nástupu Hitlera k moci (1933) musel jako levicový protifašistický umělec emigrovat. Žil v řadě evropských zemí (na čas i v Československu), po vypuknutí druhé světové války v USA. V roce 1948 se vrátil do východní části Německa (NDR) a zde se svou ženou založil Berliner Ensemble (obr. 2). Na této scéně realizoval principy epického divadla, ovlivněného komunistickou propagandou.

Třígrošová opera a pojetí tzv. epického divadla

Úspěch Brechtovi přinesla Třígrošová opera (1928, česky uváděná také pod názvem Žebrácká opera) (obr. 3), napsaná podle hry Angličana Johna Gaye. Jde o parodii kýčovitých žánrů hudebního divadla a zároveň je opera podobenstvím o mechanismu peněz a moci, o tom, jak zločin dokáže prorůstat do tzv. „normální“ slušné společnosti.

Brecht v ní uplatnil principy tzv. epického divadla, které vycházelo z negace Aristotelova pojetí divadla (podle nějž měl být divák vtažen do děje, do situace postav, měl prožít jejich příběh a soucitem či strachem o ně se dobrat katarze, očištění). Brecht naproti tomu usiloval především o to, aby inscenace návštěvníky divadla aktivizovala, přiměla k činu, rozhodnutí.

K aktivizaci diváka využíval autor různých prostředků: montáž (místo uceleného děje soustředěného kolem několika hrdinů se na jevišti střídaly krátké epizody, prostředí, postavy); herecké komentáře (herec se obracel přímo k divákům do hlediště), songy (písně měly upozornit diváka, že příběhy postav jsou smyšlené), filmové projekce apod. Soustavné rozbíjení iluze reality se označuje jako zcizování (tzv. zcizovací efekt).

Matka Kuráž a její děti

Během exilových let vznikla vrcholná hra Matka Kuráž a její děti (obr. 4), jejíž smutnou hrdinkou je markytánka zvaná Matka Kuráž, obchodnice, která se svými třemi dětmi táhne s armádou. Válka jí z jejího zaslepeného pohledu přináší obživu, ale ve skutečnosti pouze neštěstí (vezme děti i majetek).

Luigi Pirandello: divadlo na divadle

Kariéra ve stínu fašismu

Luigi Pirandello (1867 - 1936) (obr. 1), italský dramatik, nositel Nobelovy ceny za literaturu (1934). Pocházel ze zámožné rodiny vlastníka sirných dolů na Sicílii. Po studiích se usadil v Římě. Pokoušel se nejprve psát poezii a prózu, úspěch mu však zajistily především jeho dramata. Roku 1924 vstoupil Pirandello do fašistické strany; podpora Mussoliniho režimu mu pomohla získat mezinárodní slávu a díky ní se také stal ředitelem římského divadla Teatro d'Arte.

Divadlo na divadle

Drama Šest postav hledá autora (obr. 2) patří do trilogie tzv. divadla na divadle, v níž se Pirandello snažil setřít hranici mezi scénickou fikcí a skutečností, zpochybnit jistoty skutečného světa a vtáhnout diváky do děje, aby cítili spoluzodpovědnost za problémy, o nichž se na scéně diskutuje. Hra spolu s tragédií o ztrátě identity Jindřich IV. (na českých jevištích se stala legendou inscenace hry s Milošem Kopeckým v hlavní roli) (obr. 3) zajistila autorovi mezinárodní věhlas.

Ve svých hrách Pirandello zpracoval originálním způsobem téma krize identity moderního člověka a rozpor mezi ideálem a skutečností. Námětem jeho děl jsou nevypočitatelné až absurdní příběhy s podivínskými postavami plnými prudkých vášní a zvratů. Podle něj je povinností umělce odhalit rozpor mezi jevem („maskou“) a podstatou („tváří“).

Šest postav hledá autora

Hra Šest postav hledá autora má podtitul „hra, kterou nutno udělat“. Na jeviště divadla během zkoušky vnikne skupina šesti lidí a žádá, aby herecký soubor udělal z jejich rodinného příběhu drama. Ředitel divadla po jistém zdráhání přistoupí na experiment, při němž postavy mají předvést svůj příběh hercům jako podklad pro budoucí divadelní hru.

Příběh se odvíjí přerušovaně a nesouvisle – důvodem jsou jednak neshody mezi postavami, jednak rozpor mezi reálným životem a představami divadelníků o jeho ztvárnění. Děj, jehož základem jsou komplikované následky manželského trojúhelníku, se realizuje střídavě vyprávěním a předváděním s četnými komentáři, vysvětlivkami a odbočkami.