Svět moderního divadla a filmu

Americké psychologické drama

Eugene O’Neill: Cesta dlouhým dnem do noci

Zakladatelem moderního amerického dramatu se stal Eugene O’Neill [júdžín ounýl] (1888 - 1953) (obr. 1), první a zatím poslední americký dramatik poctěný Nobelovou cenou (1936). Traumatickou atmosféru, která vládla v jeho rodině (matka byla narkomanka, otec propadl alkoholu) vylíčil ve svém čtyřhodinovém psychologickém dramatu Cesta dlouhým dnem do noci, v němž se členové rodiny Tyronů pod tíhou svých provinění postupně hroutí do symbolické noci.

Tennessee Williams: skrytá traumata

Tennessee Williams [tenesí wilijems] (1911 - 1983) (obr. 1) další z představitelů amerického psychologického dramatu vycházel ve svých hrách z vlastních zkušeností, především z mládí prožitého ve státě Mississippi, kde v době po první světové válce platila velmi puritánská pravidla. Poznamenaly ho vážné choroby z dětství – trpěl hypochondrií a věčným strachem ze smrti.

Úzkostmi a skrývanými traumaty trpí i hrdinové jeho dramat; jejich životy ničí pokrytectví ve vztazích mezi lidmi, konzervativnost a rasismus jižanského maloměsta. Dramata se odehrávají v dusném ovzduší plném napětí. Jeho nejznámější díla - Tramvaj do stanice touha (obr. 4) a Kočka na rozpálené plechové střeše (obr. 3) - se dočkala vynikajících filmových adaptací.

Arthur Miller: Smrt obchodního cestujícího

Drama Arthura Millera (1915 – 2005) (obr. 5) Smrt obchodního cestujícího (obr. 6) odhaluje tragický osud Willyho Lomana, který se po léta neúnavně věnoval své profesi obchodního cestujícího, aby zajistil rodinu. Po krachu představ předstírá autonehodu, aby blízkým mohla být vyplacena životní pojistka.

Autor se po Ibsenově vzoru pokusil vytvořit moderní tragédii, v níž demytizoval americký sen spojený s honbou za úspěchem a majetkem. Využil k tomu řadu moderních formálních postupů, inspirovaných metodou filmových střihů a literární metodou proudu vědomí, v němž se postupně vyjevují a prolínají různé časové roviny (Lomanovi se vybavují vzpomínky na minulost osvětlující příčiny a okolnosti jeho životní krize).

Absurdní drama

Absurdní drama - obraz chaotického světa

Absurdní drama nabízí obraz nepochopitelného a chaotického světa, jenž obklopuje moderního člověka. Objevují se v něm nevysvětlitelné (absurdní) situace, které postavy přijímají jako normální jev, nepozastavují se nad nimi, ani se proti nim nebouří. V 60. letech se rozšířilo v zemích komunistického bloku, neboť vystihovalo situaci člověka v totalitní společnosti – nesmyslnost jednání institucí a úředníků, tragikomické vystupování představitelů moci, jazyk plný frází.

Absurdní drama je někdy označováno za antidrama – téměř vše je v něm zredukováno na minimum (skromná scéna, minimum rekvizit, obvykle není přesně určen čas ani prostor děje). Děj bývá nevýrazný, situace a výjevy se stejně jako promluvy postav neustále opakují, „příběh“ nezačíná a nekončí. Příznačný je i velmi temný humor, který zdůrazňují jazykové deformace. Postavy jsou spíše antihrdinové – jsou pasivní, bezmocné, prožívají úzkost; nezřídka jsou to lidé nějakým způsobem deformovaní, zmrzačení; netušíme jejich původ, zaměstnání. Komunikace mezi postavami probíhá často neverbálně (tj. beze slov, je dána spíše gesty a činy), jazyk je zmatený, významově prázdný, zdůrazňuje nemožnost dorozumění.

Samuell Beckett: Čekání na Godota

Za zakladatele absurdního dramatu je považován Ir Samuell Beckett [samjuel beket] (1906 – 1989) (obr. 1), jemuž světovou slávu přineslo francouzsky psané drama Čekání na Godota (obr. 2) o marném a bezvýchodné čekání dvou tuláků na příchod Godota (jméno v sobě skrývá anglické slovo God = bůh).

Eugène Ionesco: antidrama

Dalším klasikem je francouzský dramatik Eugène Ionesco [ežen jonesko] (1909 - 1994) (obr. 3), jehož oblíbenými tématy jsou smrt a zlo. Svou hru Plešatá zpěvačka (obr. 4) sám označil za antidrama, protože je celá založena na „antijazyku“ – vystupující postavy spolu komunikují pomocí banálních, v běžné mluvě se nevyskytujících formulací či frází, které spolu časově ani logicky nesouvisí a působí spíše jako nesmyslné reklamní slogany.

Friedrich Dürrenmatt: osobnost moderního dramatu

Charakteristika Dürrenmattových dramat

Friedrich Dürrenmatt [fridrich dyrnmat] (1921 – 1990) (obr. 1), švýcarský německy píšící dramatik, jedna z největších osobností moderního světového dramatu. Ve své tvorbě se inspiroval hlavně absurdním dramatem a tzv. problémovými hrami Bertolda Brechta. K nejslavnějším autorovým dílům patří dramata Návštěva staré dámy (obr. 2) či Fyzikové; napsal také strhující a čtivý román Soudce a jeho kat, jehož detektivně až hororově laděná zápletka má překvapivé rozuzlení.

Formou podobenství a v groteskní nadsázce se vyslovoval k stěžejním problémům moderní doby. Nezabýval se příliš psychologií postav, místo individuálním osudům se věnoval spíše globální situaci. Jeho vidění světa je označováno za katastrofické či apokalyptické – lidstvo se po druhé světové válce ocitlo na prahu svého zničení (vynález atomové bomby); navíc je ovládáno mocichtivými lidmi bez morálky, kteří jsou ochotni učinit cokoliv, aby si udrželi své postavení; ovšem také většina ovládaných lidí sleduje svůj vlastní prospěch a bez odporu se přizpůsobuje.

Návštěva staré dámy

Ve hře Návštěva staré dámy přijíždí do nuzného městečka místní rodačka, nejbohatší žena světa Klára Zachanasjanová. Občané města ji radostně vítají, neboť doufají, že pomůže svému rodišti postavit se na nohy. Klára nabídne městu a jeho obyvatelům obrovskou částku, ale jen tehdy, když bude odčiněna dávná nespravedlnost: jako svobodná těhotná dívka musela v hanbě z města uprchnout a nyní se vrátila pomstít.

Žádá, aby někdo z občanů zabil hokynáře Illa, který zapříčinil její neštěstí. Měšťané jsou jejím návrhem zděšeni, zároveň se však nedokážou rozloučit s vidinou peněz. Když Ill odmítne návrh starosty, aby spáchal sebevraždu, měšťanům nezbyde než spáchat kolektivní vraždu.