Svět moderního divadla a filmu

Henrik Ibsen: kritický pohled na společnost

Životní osudy

Henrik Ibsen (1828 - 1906) (obr. 1), nejslavnější norský realistický dramatik, prožil dětství v bizarním rodinném prostředí vedle zlomeného a nabručeného otce a matky, jež nedosáhla vytouženého hereckého úspěchu a hrála si doma s panenkami. Po brzkém odchodu z domova spojil svůj život s divadlem – působil jako divadelní ředitel v Oslu a sám psal dramata. Jeho pesimistický pohled na svět souvisel s nepříliš šťastným osobním životem i jeho konfliktní povahou.

Proslulá realistická dramata

Slavným pro své krajany se stal veršovanou hrou s pohádkovými prvky Peer Gynt (obr. 2), zhudebněné skladatelem Edwardem Griegem. Ibsenovou doménou je realistické drama, nastolující k diskusi závažné společenské problémy. Jeho hry jsou analytické, dodržují klasickou zásadu tří jednot. Konflikt mezi postavami, jehož příčiny často tkví hluboko v minulosti, odhaluje postupně.

Hry jako Opory společnosti a Domov loutek (uváděný také jako Nora) (obr. 3) otevřely Ibsenovi cestu do světových divadel. Jeho svobodomyslné ženské postavy se staly jedním z podnětů pro emancipační ženské hnutí, ačkoli autor zdůrazňoval, že mu jde hlavně o svobodu člověka. Některé odvážně pojaté hry se setkaly s velmi bouřlivým ohlasem, někdy i zákazy.

Hlavní hrdince hry Domov loutek Noře je vyhrožováno, že pokud nebude intervenovat u svého manžela ve prospěch zájemce o místo v bance, bude prozrazen její podvod, jehož se před lety dopustila. Uvědomuje si, že po celá léta manželství se zdánlivě spokojovala s pasivní úlohou bezbranné loutky a že se manžel jen těžko vyrovná s vědomím její samostatnosti. Aby našla samu sebe, rozhodne se opustit manžela i rodinu.

Název dramatu Divoká kachna je zároveň ústředním symbolem – divoká kachna žije v zajetí podobně nepřirozený a spoutaný život jako členové rodiny Ekdalů. Ti symbolicky jako postřelená kachna, o níž pečují, klesli na bahnité dno falešných iluzí po zásahu bezcharakterního továrníka.

Anton Pavlovič Čechov: lyrické tragikomedie

Charakter Čechovových her

Anton Pavlovič Čechov (1860 - 1904) patří zakladatelům moderního dramatu. Neustále si zapisoval dojmy a věty, které zaslechl a potom je používal ve svých dramatech i povídkách. Do všech svých her, převážně lyrických tragikomedií, vložil představu nenaplněného snu. Odehrávají se v prostředí ruské provinční inteligence, oslňují psychologickou diagnózou jednotlivých postav i společenské atmosféry, ale také smyslem pro groteskní stránky skutečnosti. Mezi Čechovova nejznámější díla patří dramata Racek, Strýček Váňa, Tři sestry a Višňový sad.

Čechovovo drama má 4 dějství; odehrává se často na venkově a typickou postavou je lékař. Hra začíná ve chvíli, kdy už existuje nějaký konflikt. Hlavním rysem jeho her je jejich nedějovost. Místo dramatických situací se divákům předvádí atmosféra společnosti. Pokud ve hře dojde k nějakému zvratu nebo konfliktu, odehrává se zpravidla za scénou. Rovněž jednotlivé postavy jsou charakterizovány nikoli činy, ale většinou svými promluvami. Jednání postav je často v rozporu s jejich replikami, pronášejí je jakoby nezáměrně. O vztahu mezi postavami se dozvídáme z nepřímých výpovědí (které mohou být různě interpretovány).

Tři sestry

Drama Tři sestry zobrazuje postupný úpadek sourozenců, uvězněných na ruském maloměstě, jejichž největší touhou je odjet do Moskvy. Nejstarší Olga je stará panna, středoškolská učitelka, prostřední Máša nešťastně vdaná za maloměstského učitele a nejmladší Irina marně sní o lásce. Bratr Andrej je zcela zruinován svou drakonickou ženou Natašou. Úpadku je vystavena i řada dalších postav hry, přesto závěr vyznívá optimisticky.

Višňový sad

Hra Višňový sad se otvírá návratem šlechtičny Raněvské z Paříže na své zadlužené panství, které čeká dražba (včetně krásného sadu). Hrozící zkázu si řada postav odmítá přiznat, a když k prodeji opravdu dojde (aukci nevidíme, pouze se o ní doslechneme), vrátí se Raněvská opět do Paříže.

George Bernard Shaw: diskusní komedie

Ironický kritik viktoriánské morálky

Anglický dramatik irského původu George Bernarda Shaw [džordž bernrd šó] (1856 – 1950), nositel Nobelovy ceny za literaturu (1925), byl celý život spjatý s londýnským kulturním prostředím. Levicově smýšlející umělec a kritik kapitalistické společnosti byl nepřehlédnutelným svým vzhledem, vegetariánstvím, asketickým způsobem života. Prosadil se poměrně pozdě – většina jeho románů byla odmítnuta, mnohem větší zájem vzbudily jeho divadelní i hudební kritiky.

Nadšený obdivovatel Ibsena opustil tradiční formu klasické hry a nahradil složitou dějovou zápletku neméně napínavou dramatickou debatou, osvětlující ústřední myšlenku hry ze všech stran v náhlých a překvapivých zvratech. Stal se tak tvůrcem tzv. diskusní komedie (či dramatu idejí). Novinkou byly i jeho předmluvy k tištěným vydáním her, eseje o hlavních myšlenkách s ostrou kritikou viktoriánské morálky a zbídačování člověka.

Pichlavostí vůči „svátostem“ britského impéria se vyznačuje hra Caesar a Kleopatra (1898), jež se dotýká anglické koloniální politiky, především však představuje polemiku s Williamem Shakespearem a jeho tragédiemi. Shaw se pokusil zparodovat Shakespearovo romantické pojetí velké lásky.

Pygmalion

Pygmalion (1912), nejslavnější komedie G. B. Shawa, je satirou na viktoriánské představy společenských tříd. Název upomíná na antický mýtus o sochaři Pygmalionovi, který vyřezal ze slonové kosti tak krásnou dívku, že se do ní zamiloval a uprosil bohymi Afroditu, aby jí vdechla život.

Moderním Pygmalionem je londýnský profesor fonetiky Henry Higgins, který uzavře se svým přítelem sázku, že naučí ušmudlanou pouliční květinářku Lízu Doolittleovou výslovnosti vznešené dámy. Podaří se mu to tak dokonale, že jeho žákyně okouzlí londýnskou smetánku. Zpočátku vzpurná a prostořeká Líza se do svého učitele zamiluje, ale citově chladný Higgins se její lásku zdráhá přijmout, a tak závěr hry zůstává otevřený.

České realistické drama

Realistický pohled na venkovský život

Na Slovácko, kde po část života žila, umístila děj svých realistických dramat Gabriela Preissová. Zpracovává v nich na svou dobu kontroverzní témata. Drama Její pastorkyňa líčí tragický příběh mladé dívky Jenůfy, kterou jako nastávající svobodnou matku čeká vyčlenění z netolerantní vesnické komunity. Její macecha zvaná „kostelnička“ se jí pokusí pomoci tím, že novorozeně utopí. Po návratu z vězení s Jenůfou vesnici opouštějí, aby mohly začít nový život. Dramatický příběh zhudebnil do slavnější operní podoby skladatel Leoš Janáček.

Stroupežnického furianti

Ladislav Stroupežnický (1850 – 1892) (obr. 1), dramaturg Národního divadla, se proslavil realistickou veselohrou ze života jihočeské vesnice Naši furianti (obr. 2). Zápletku tvoří spor o místo ponocného. Volba se vinou zákulisních intrik stále odkládá. Vše vyvrcholí paličským listem, z jehož napsání je obviněn vysloužilec Bláha. Nakonec se však ukáže, že skutečným původcem je jeho konkurent švec Fiala. Teprve poté se místní furianti navzájem usmíří.

Hra po svém prvním uvedení vyvolala pobouření - realistické vykreslení vztahů na vesnici narušilo zažitou představu o idylickém životě na venkově. Autor dokonale vystihl podstatu furiantství – ješitného trvání si na svém, byť sporném názoru, neochotu domluvit se a hledat rozumné řešení problémů.

Maryša bratří Mrštíků

Společným realistickým dílem bratří Mrštíků (obr. 3) je vesnická tragédie Maryša. Titulní hrdinka se podle vůle otce vzdá milého Francka, a provdá se za ovdovělého mlynáře Vávru, jehož nemiluje. Když se po dvou letech Francek vrátí z vojny a nabízí své milé útěk do Brna, pokusí se ho žárlivý mlynář zabít. Maryša se odhodlá k zoufalému činu: nasype nenáviděnému manželovi do kávy jed a otráví jej. Po svém činu se dovolává slitování lidí.

Základní konflikt hry je dán majetkovými a sociálními poměry na vesnici a předsudky, které nedovolí vzepřít se rodičovské vůli. Realistické pojetí dramatu umocňují výrazné charaktery postav (činy plynou ze sociálních a povahových předpokladů), prudký dějový spád i využití slováckého nářečí.