Svět moderního divadla a filmu

Karel Čapek - světový dramatik

R.U.R.

Mezinárodního uznání jako dramatik dosáhl Karel Čapek (obr. 1) - především fantasticko-utopickou hrou R.U.R. (premiéra 1921) (obr. 2), nesoucí podtitul Rossum‘s Universal Robots. Kolektivní drama o vstupní komedii a třech dějstvích. Slovo robot, k němuž autora inspiroval bratr Josef, bylo celosvětově přijato jako označení uměle vytvořené inteligentní bytosti. Čapkovi však primárně nešlo o roboty, ale o moderní technikou ohrožené lidstvo – „něco nekonečně cenného a velikého“.

Bílá nemoc

V době, kdy se v sousedním Německu dostávají k moci nacisté, se Čapek pustil do zápasu s totalitní ideologií. V dramatu Bílá nemoc (1937) (obr. 3) proti sobě stojí všemocný maršál Krug a lékař Galén, objevitel léku proti smrtelné nemoci. Idealistický humanista Galén je ochoten léčit pouze chudé, protože jsou bezmocní – světu lék předá jen za příslib trvalého míru. Maršál vidí své životní poslání ve výbojné válce až do chvíle, kdy i na svém těle objeví příznak nemoci – bílou skvrnu. Jeho rozhodnutí přijmout Galénovu podmínku a stát se poslem míru však přichází pozdě. Doktor je cestou udupán zfanatizovaným davem bažícím po válce. Pesimistickým závěrem Čapek poukázal na nebezpečí diktatury a davové manipulace.

Matka

Agitačním dílem je poslední Čapkovo drama Matka (1938) (obr. 4). Hra byla napsána a hrána nedlouho před tím, než byl narušen demokratický systém Československé republiky a než byl přijat mnichovský diktát. Hlavní hrdinka přišla o manžela a čtyři syny; každý z nich zahynul kvůli nadosobním zájmům. Mrtví v pokoji osamocenou matku navštěvují, hovoří s ní. Matka jim vyčítá, že zbytečně hazardovali životy. Matka ztělesňuje prostou touhu žít, zachovat život jako nejzákladnější hodnotu. Strachuje se o posledního dospívajícího syna Tonyho a nechce ho pustit do boje proti agresorům. Teprve v okamžiku, kdy se dozvídá o zvěrstvech, jichž se dopouštějí i na dětech, mu sama vkládá do ruky zbraň.

Osvobozené divadlo

Originalita a výrazné osobnosti

Bylo založeno v roce 1925 amatérskými divadelníky jako scéna uměleckého sdružení Devětsil. V roce 1927 přišli Jiří Voskovec a Jan Werich se svou inscenací Vest pocket revue. Revue, založené na neopakovatelném humoru klaunské dvojice V + W a hudebním doprovodu Jaroslava Ježka, určovaly další vývoj divadla. Uměleckého vrcholu dosáhlo ve 30. letech: politickou satirou na obranu demokracie proti fašismu (Osel a stín, Balada z hadrů, Těžká Barbora).

Výraznou osobností Osvobozeného divadla se stal režisér Jindřich Honzl, který režíroval všechny hry a působil jako teoretik avantgardního divadla. Až do roku 1932 se hrály spíše zábavné hry, satira se objevovala spíše v narážkách na tehdejší společenské poměry (kritika nezaměstnanosti apod.)

Program představení byl připraven pouze rámcově a zbytek se odvíjel improvizací podle reakcí publika. V této době divadlo nejvíce využívalo jazzové hudby J. Ježka. V+W zavedli tzv. forbíny, improvizované dialogy na předscéně, které reagovaly na aktuální politické a kulturní události. Tyto dialogy byly pokaždé jiné, nepřipravované. Původně vznikly díky poruše kulis při jednom z představení, aby mohli být zabaveni diváci.

Nejznámější hry Osvobozeného divadla

V první vyloženě politické hře Caesar (1932) autoři přitvrdili v kritice společnosti a upozornili na nebezpečí nacismu. Další hra Osel a stín se nejen hlásila k politické satiře (hra byla opět silně protinacistická), ale V+W v ní začali přímo propagovat myšlenky socialismu. Hra Kat a blázen (1934), byla již velmi otevřenou kritikou nacismu. Stížnost německého velvyslanectví pro urážku hlavy státu vedla k přestěhování divadla a dočasnému přejmenování na Spoutané divadlo. V tomto období vznikly nejlepší hry (Balada z hadrů, Rub a líc, Těžká Barbora). Po Mnichovu (1938) bylo divadlo úředně zavřeno a hlavní protagonisté emigrovali do USA; zde působili ve vysílání Hlasu Ameriky.

Václav Havel: absurdní drama

Dramatik a politik

Od svých dvaceti let publikoval Václav Havel (1936) (obr. 1) studie a články v různých literárních a divadelních periodikách. V Divadle Na Zábradlí byly uvedeny jeho první divadelní texty, mezi nimiž měla zásadní místo hra Zahradní slavnost (1963), rozvíjející principy absurdního dramatu. V době normalizace se Havel stal vůdčí osobností opozice a Charty 77, za své politické názory byl opakovaně vězněn. Během tzv. sametové revoluce v roce 1989 byl zvolen prezidentem.

Absurdní obrazy totalitního systému

Zahradní slavnost (obr. 2) pojednává o mechanismu byrokracie - metaforicky vyjádřené bojem mezi Likvidačním úřadem a Zahajovačskou službou a jejich zničujícím dopadem na každého, kdo s nimi přijde do styku. Všichni jsou nuceni přizpůsobit se jejich nesmyslné náplni, požadavkům a mechanismům, i za cenu ztráty vědomí sebe sama. I Hugo Pludek, hlavní postava hry, racionální šachista, který dokáže geniálně splynout s jakýmkoli systémem, se vrací ze „zkušené“ těmito úřady poznamenán. Není schopen říci své jméno a nepoznávají ho ani vlastní rodiče.

Ve hře Vyrozumění je absurdní svět založen na umělém jazyku ptydepe, který má zajistit štěstí vyloučením emocionality a mnohoznačnosti.

Audience

V řadě dalších her se Havel zaměřil na témata související s disidentským životem. Jejich postavou je politicky pronásledovaný spisovatel Ferdinand Vaněk. Legendární se stala jednoaktovka Audience (1975), jejíž záznam (v podání autora a Pavla Landovského) byl neoficiálně vydán na desce.

Základem je absurdní dialog Ferdinanda Vaňka, toho času pomocného dělníka v pivovaru, s nadřízeným, sládkem. Ten je typickým mužem z lidu, jehož morálka je založena ve snaze neznelíbit se „těm nahoře“ a zároveň si přitom nenápadně materiálně přilepšit. Pod slibem určitých pracovních výhod se snaží disidenta Vaňka přemluvit, aby sám na sebe donášel a psal za sládka hlášení pro Státní bezpečnost.

Podoby českého dramatu

Josef Topol: společenské drama

K nežádoucím autorům patřil v době normalizace Josef Topol (1935) (obr. 1). Proslavil se již svým společenským dramatem Konec masopustu (1963), odehrávajícím se na venkově v padesátých letech. Masopustní masky, které si postavy během hry nasazují, fungují jako symboly odhalující lidské charaktery. Hrdinové jednoaktovky Kočka na kolejích (1965) (obr. 2) se rozhodnou vyřešit hlubokou existenciální krizi sebevraždou: stojí ve tmě na kolejích, po nichž se blíží vlak.

Oldřich Daněk: historické drama

Nejvýznamnější hrou Oldřich Daňka (obr. 3) je Vévodkyně valdštejnských vojsk (1980) (obr. 4 - v hlavní roli Jana Hlaváčová); zvítězila v soutěži ke stému výročí založení Národního divadla. Děj se odehrává mezi lety 1619-34 na různých místech spjatých s děním za třicetileté války, především s kariérou Albrechta z Valdštejna. Kromě něj ve hře vystupují i další historické postavy , ale i obyčejní lidé, kteří s válkou spojili nebo museli spojit své životy, a proto se většinou na někom provinili.

Drama se v mnoha ohledech blíží brechtovskému epickému divadlu – všichni, kteří ve hře vystupují, jsou neustále přítomni na jevišti, a pokud právě nehrají, komentují probíhající děj; jeden herec hraje dvě i tři role, rychle se mění čas i prostředí, v bitevních scénách vojáci útočí do publika.

Jiří Hubač: televizní dramata

K renomovaným autorům divadelních her, ale také televizních inscenací a seriálů patří Jiří Hubač (obr. 5). Za své scénáře k televizním hrám získal mnoho ocenění (Nezralé maliny, Ikarův pád). Jeho nejznámějším dramatem je Dům na nebesích (obr. 6), v němž v hlavní roli excelovala Jiřina Bohdalová.

Divadlo Sklep: humorné besídky

V 80. letech si značný okruh příznivců získalo divadlo Sklep (obr. 7), malá scéna spjatá se jmény Tomáše Vorla, Davida Vávry, Milana Šteindlera či Tomáše Hanáka, které spojuje smysl pro dada a absurdno. Besídka, tradiční představení divadla, každoročně uváděné pásmo scének, skečů, písní a tanců, čerpá z nasazení interpretů a svérázného smyslu pro humor; pro své záměry využívají celou škálu jazyků, zkomolenin a neologismů.