Svět moderního divadla a filmu

Česká poválečná divadelní avantgarda

E. F. Burian - D 34

Roku 1933 založil herec, hudebník, a režisér Emil František Burian (obr. 1) divadelní scénu nazvanou D 34 (podle druhé poloviny sezóny 1933/34). Jako režisérské divadlo se zaměřuje se na uvádění starších i současných prozaických i básnických děl, ovšem aktualizovaných do moderní podoby (např. Nezvalovo drama Manon Lescaut, Haškova Švejka apod.). Slavný byl Burianův voice band, který zvláštním způsobem sborové recitace napodoboval zvuk hudebního tělesa.

Avantgardní divadla v 60. letech

K rozmachu divadel malých forem došlo během 60. let. Navazovala na tradici avantgardních divadel z období první republiky (kabaret Červená sedma, Osvobozené divadlo) a tvořila opozici k oficiálním scénám. Autoři v těchto alternativních divadlech často vystupují i jako herci, během vystoupení komunikují s diváky. K základním výrazovým prostředkům patří humor - nadsázka, vtipné dialogy, slovní hříčky, satira. Zaměřují se hlavně na mladého diváka; účelem není dosáhnout co největší popularity, ale rozvinout svobodnou tvůrčí fantazii. K nejpopulárnějším patří vedle divadla Semafor také Divadlo Na Zábradlí (obr. 2), Studio Y (tzv. Ypsilonka) (obr. 4), Nedivadlo Ivana Vyskočila, Černé divadlo Jiřího Srnce, divadlo Husa na provázku.

Ivan Vyskočil - Nedivadlo

Ivan Vyskočil (1929) (obr. 3) založil tzv. Nedivadlo. Netradiční vystoupení souboru znamenala posun od předvádění připraveného textu k otevřené dramatické hře. Děj v tomto případě ztrácí na důležitosti, příběhy jsou předkládány k diskusi. „Nedivadlo“ tak připomíná tvůrčí dílnu a každé představení je originálem, vlastně další zkouškou. Jednotliví aktéři jsou stále přítomni na scéně (neexistuje zákulisí): vyměňují si role, opakují situace a komentují je. Ve hře Cesta do Úbic je Cestující, jedoucí vlakem do Úbic, před koncem cesty vysazena. Dostane se do čekárny, v níž potká řadu lidí ve stejně absurdní situaci, kteří zde tráví celá léta, přizpůsobili se a vybudovali si „prozatímní“ existenci; pokus Cestující vyvolat jejich odpor je marný.

Divadlo Semafor

Založení Semaforu

Divadlo bylo založeno roku 1959 skupinou divadelníků soustředěných kolem J. Suchého. Název je odvozen od slov SEdm MAlých FORem, což mělo vyjadřovat původní úmysl zakladatelů věnovat se co nejširšímu spektru uměleckých žánrů: film, poezie, jazz, loutky, tanec, výtvarné umění a hudební komedie. Vznikly velice kvalitní komediální hry písňového typu, které nedržely přísně logický sled a byly kombinací písní a scének, z části dotvářené aktuální situací.

Nejslavnější představení

První hrou Semaforu byla hudební komedie Člověk z půdy autorské dvojice Jiří Suchý (autor textů) a Jiří Šlitr (hudba) (obr. 1). Následovalo pásmo písniček Zuzana je sama doma (1960). Na jaře 1962 Semafor opustilo několik významných představitelů (Miroslav Horníček, Eva Pilarová, Waldemar Matuška), neboť Jiří Suchý měl představu komornějšího a autorského divadla. Jeho partner Jiří Šlitr se poprvé objevil po jeho boku i na pódiu a vzniklo pravděpodobně nejslavnější představení Semaforu, kabaret Jonáš a tingl-tangl (1962). V roce 1964 Suchý a Šlitr se svými kolegy natočili filmový muzikál Kdyby tisíc klarinetů (režie Vladimír Svitáček, Ján Roháč). Televizního zpracování se dočkala opera Dobře placená procházka.

Proměny hereckého souboru

V roce 1966 přišla do Semaforu nová komická dvojice - Miloslav Šimek s Jiřím Grosmannem (obr. 2). Až do Grosmannovy smrti s velkým úspěchem uváděla svůj autorský repertoár (Besídka zvláštní školy, Návštěvní dny). Jejich humor byl poněkud přímočarejší; základem představení byly čtené povídky (např. Jízda tramvají), vtipné dialogy a písně J. Grosmanna.

Roku 1969 zemřel J. Šlitr a J. Suchý pak vytvořil další autorské spojení s Ferdinandem Havlíkem. Roku 1972 měla premiéru Kytice, nejhranější hra Semaforu vůbec (více než 600 repríz). Od roku 1974 se Suchého komediální partnerkou stává Jitka Molavcová (obr. 3), s níž pokračuje v podobném humoru jako s J. Šlitrem (pan Jonáš a naivní slečna Melicharová).

Husa na provázku

Kultovní scéna sedmdesátých let

Název tohoto brněnského divadla byl odvozen od knížky spisovatele Jiřího Mahena. Za éry prezidenta Gustáva Husáka muselo dojít ke změně názvu na Divadlo na provázku. Stalo se scénou, jejíž každá inscenace byla událostí, zejména pro mladší diváky. Největší ohlas měl muzikál Balada pro banditu (1975), adaptace románu Ivana Olbrachta Nikolaj Šuhaj loupežník, jejímž autorem byl v té době zakázaný autor Milan Uhde (obr. 1) a hudbu složil Miloš Štědroň (obr. 2).

Slavné tituly

V roce 1978 natočil režisér Vladimír Sís filmovou verzi Balady pro banditu, oscilující mezi pohádkou, baladou a trampským muzikálem. Kromě některých scénických postupů (film je stylizovaným záznamem divadelního představení konaného v přírodě) převzal i základní herecké obsazení. Roli Nikoly Šuhaje hrál Miroslav Donutil, Eržiku ztvárnila zpěvačka Iva Bittová.

Vynikající adaptací Divadla na provázku byl i Labyrint světa a lusthaus srdce (podle J. A. Komenského) brněnského surrealistického básníka Ludvíka Kundery. V největší osobnost divadla postupně dozrál Boleslav Polívka. Proslavil se zejména svou hrou Šašek a královna a expresivním hereckým projevem s prvky klauniády, pantomimy i časté improvizace.

Šašek a královna: metafora o moci a poddanství

Hlavní postava hry Šašek a královna hradní kastelán Jaryn Slach, se ve svých snech proměňuje v pitvorného středověkého šaška deptaného rozmarnou a despotickou francouzskou královnou. Snové představy se podivínskému muži prolínají i do životní reality. Zpráva o příjezdu bohatého cizince podněcuje jeho představivost a ve fantasmagorických scénách se střídají kruté výmysly královny-Regíny a úzkosti šaška-Slacha.

Trpká šaškova ironie, jež mu dovoluje mluvit pravdu, ho přivádí jak k duchovní moudrosti, tak ke královnině tělu. Královna se vyžívá v jeho trestání a šašek ochotně podstupuje toto každodenní mučení. Hra rozvíjí téma moci a slepé poddanosti, skrytě však i téma národního zotročení.

Divadlo Járy Cimrmana

Založení divadla

U zrodu Divadla Járy Cimrmana stáli Ladislav Smoljak, Zdeněk Svěrák (obr. 1), Miloň Čepelka (obr. 2), Karel Velebný a Jiří Šebánek. Jeho myšlenka vznikla roku 1967 v návaznosti na pravidelný rozhlasový pořad Nealkoholická vinárna U Pavouka. Prostředky seriózní reportáže byli posluchači udržováni v iluzi, že sledují dění ve skutečné hudební vinárně. Součástí fiktivního představení bylo vystoupení akvabel, návštěva u konstruktéra Žižkova bojového vozu či “reportáž” z kuchyně.

Divadlo bylo založeno jako přísně amatérské, žádný z členů souboru neměl herecké vzdělání. Byl to také výhradně pánský soubor, muži hráli i ženské role. První hra, aktovka Akt, měla premiéru v Malostranské besedě.

Slavná představení

Po Smoljakově inscenací Vyšetřování ztráty třídní knihy následovalo první společné dílo Smoljaka a Svěráka - hra Hospoda Na mýtince (obr. 3). Na rozdíl od předchozích je situována více do minulosti a pochází jakoby přímo z Cimrmanova pera. Divadlo vystřídalo řadu působišť a během normalizace se vyrovnat z řadou zákazů i cenzorských zásahů. V době mírného uvolnění poměrů vznikla asi nejzdařilejší hra Dobytí severního pólu (obr. 4) Čechem Karlem Němcem, o fiktivní vlastenecké polární výpravě.

Fenomén Cimrman

Základními kameny humoru jsou mystifikace, pseudovědeckost (parodie na vědu), vlastenecká nadsázka, četné slovní hříčky i naivní způsob ztvárnění. Hry jsou pojaty jako kombinace odborných seminářů o životě a díle zapomenutého (smyšleného) českého génia z přelomu 19. a 20. století Járy Cimrmana a prezentace jeho fiktivních divadelních kusů. V kombinaci semináře a divadla šla nejdále hra Němý Bobeš, v níž přednášející odcházejí rovnou od mikrofonu, aby se stali jednou z postav.

Motivy z cimrmanovských her a seminářů se staly základem filmů Jára Cimrman ležící, spící a Rozpuštěný a vypuštěný. Film Nejistá sezóna formou hraného dokumentu přiblížil situaci divadla před rokem 1989.